Ve svém životě se pořád za něco stydíme.
Pak dojdeme do věku, kdy sedíme na gauči, koukáme na vnoučata, vidíme v nich ohromný potenciál, co by všechno uměli a zvládali, ale oni se stydí, co by na to řekli jejich kamarádi, co když se jim bude někdo smát, jak to dělají, jak u toho vypadají, a vůbec, neeee, to nejde! Co když to bude trapný???
Začneme si procházet svůj život etapu po etapě a říkáme si „no jo, vždyť já nebyl jiný“.
Život běží, příležitosti nám utíkají mezi prsty a my se pořád něčeho bojíme. My se totiž hlavně bojíme reakcí z okolí. Neděláme to, po čem naše srdce prahne, protože by to mohlo být trapné a ostatní by to viděli. Než se kolikrát zrodí nějaká myšlenka, tak ji raději hned zahodíme, aby se nám někdo za ten nápad nesmál. Sedíme, mlčíme, čekáme…..
Na co čekáme? Až umřeme a třeba v příštím životě budeme odvážnější? Není to škoda?
Jsme tu! Teď a tady! Pojďme naplnit naše životy zdravou odvahou a rozvahou! Pojďme přestat mít hned na všechno názor předem! Pojďme taky přestat odsuzovat a hejtit druhé za to, co dělají, chtějí dělat, nebo i za to, jak vypadají, že jsou trapní, no že se nestydíš se takhle obléknout, mluvit, jednat! Přestaneme tak shazovat i sebe, jací jsme, ale taky přestaneme brát odvahu těm druhým, kteří dostali chuť začít dělat věci jinak.
V mé praxi s Bachovými esencemi pracujeme s odvahou celkem často. Bez odvahy se totiž ráno ani nemusíme zvednout z postele. Odvahu potřebujeme úplně ke všemu.
To, co my samotní zvládáme naprosto rutinně, někdo může považovat za odvážné.
Pojďme si tedy vzájemně pomoci. Staňme se odvážnými ve svých životech nejen my sami. Pojďme podat pomocnou ruku i našim dětem a kamarádům, ať se nám všem dýchá lépe.
Přeji všem šťastnou cestu bez strachu a s odvahou.
